V roce 2023 chce pojišťovna Simplea dosáhnout obratu ve výši jedné miliardy korun. Proti předchozímu roku to je růst o desítky procent. Dnešní host stojí v jejím čele od roku 2019, tedy od jejího začátku. Tvrdí, že v Simplee mu dali volnost postavit pojišťovnu, kde je klient opravdu na prvním místě. Ve studiu je Martin Švec, generální ředitel pojišťovny Simplea.

‍

Přečtěte si celý podcast jako rozhovor:

Ivana Karhanová:  Dobrý den.

Martin Švec: Dobrý den, děkuji za pozvání.

Ivana Karhanová: Co bylo na prvním místě pojišťoven, kde jste pracoval dřív?

Martin Švec: Tak těch věcí bylo několik. Bohužel to nebyl klient, byl to reporting, byly to čísla, byla to honba za novým obchodem. A ten klient byl zmiňovaný až tak ve čtvrté, páté řadě.

Ivana Karhanová: Když je cílem reporting? Jak si to mám představit? Jako aby vůbec vznikl nebo aby byl dobrý?

Martin Švec: Vlastně oboje dvoje, aby vznikl a aby byl i dobrý. Protože samozřejmě lidé nad vámi chtějí vidět jenom dobrá čísla, dobré výsledky a bohužel čas těch lidí ve firmách je omezený. A ty matky, ten region na vás tlačí, chce různé tabulky a vy vlastně většinu času věnujete tady té neproduktivní práci. Ona je potřeba udělat ale v nějaké rozumné míře. A pak na tu pro klientskou práci, vylepšovaní procesů, vymýšlení nových produktů, snažit se nějakým způsobem posunout celé pojištění, zbývá hrozně málo času.

Ivana Karhanová: Jak byste tedy řekl, že tyhle firmy vnímají klienta?

Martin Švec: Tak určitě rozdílně. Nemůžu říct, že všechny ho budou vnímat stejně, ale jako ve spoustě jiných odvětví, klient je zdroj příjmů.

Ivana Karhanová: Kasička na peníze.

Martin Švec: Určitě, furt je to byznys, že jo. Takže prostě ten klient je primárně zdroj příjmů. Samozřejmě jsou tady dneska pro klientské pojišťovny, které se posunuly, ale není to rozhodně standard a myslím si, že dlouho nebude.

Ivana Karhanová: Já jsem Vás do studia pozvala na základě postu na LinkedInu, který zveřejnil Petr Borkovec. Protože Simplea patří do skupiny Partners a Petr psal o automatické aktualizaci pojistných podmínek na nové, lepší pro všechny klienty bez ohledu na to, kdy podepsali smlouvu. Jak to, že jinde tohle nefunguje? V bankách, v telekomunikacích? Všude vlastně čekají na to, až si vy jako klient vzpomenete a přijdete si ty podmínky změnit.

Martin Švec: Tak určitě je to zase o penězích. Protože tohle vylepšení těm stávajícím klientům málokdy přinese z toho krátkodobého hlediska nějaké zvýšené příjmy. Většinou se ty produkty vylepšují, snižují se ceny, to znamená, snížím si budoucí marže. Ten základní předpoklad v těch velkých firmách je to, proč bych snižoval marže z něčeho, co nějakým způsobem funguje. Musíme se na to dívat z pohledu životnosti těch manažerů. Já vždycky říkám, že průměrná životnost manažera životní pojišťovny je bohužel kratší než průměrná životnost té smlouvy jako takové. A my se na to díváme z toho dlouhodobého hlediska, že prostě chceme budovat tady tu službu. Takže si myslím, že ta hlavní překážka je, že ti manažeři nejsou schopní přesvědčit své akcionáře, že z dlouhodobého hlediska pro tu firmu to má pozitivní dopad na ty hospodářské výsledky.

Ivana Karhanová: Jak to, že nejsou schopní je přesvědčit? I mně to zní logicky.

Martin Švec: No, zní to logicky, ale my se na to díváme z dlouhodobého hlediska. Manažeři se na to dívají z toho krátkodobého, je to hodně podobné jako politika.

Ivana Karhanová: Ale akcionář by ten horizont měl mít dlouhodobý, ne? Vy chcete držet akcie dlouho.

Martin Švec: Je rozdíl, kdo je akcionáři. Jestli to je nějaký konečný člověk typu Petr nebo Radim, kteří se na to dívají z pohledu dlouhodobého byznysu. Nebo jste třeba na burze, kde ti akcionáři se dívají na zisk v nejbližších letech. Takže jsou to dva úplně rozdílné pohledy, dva rozdílné světy. Ona ta automatická aktualizace zase navíc i pro ten provoz je daleko jednodušší, že vlastně držíte verzi produktu, která je stejná napříč celým portfoliem, takže se vám to daleko líp administruje.

Když si představím likvidace ve velké pojišťovně, kde máte u některých produktů desítky verzí, tak potom pro ty likvidátory to je hodně složitá práce. Takže navíc je to i provozně fajn, ale já si myslím, že se to změní. Třeba teďka to vidíme v té energetice, kdy jak se snižují ceny, tak ty velcí hráči i vlastně snižují ceny na těch zafixovaných kontraktech, protože zase tam si myslím, že to je hodně z marketingových důvodů, protože ten tlak by na ně byl obrovský. Takže se snaží předcházet nějaké negativní reputaci, která by s tím byla spojená.

Ivana Karhanová: Vy jste zmínil průměrnou životnost manažera v pojišťovně. Jaká tady je?

Martin Švec: Zase záleží. Ale já jsem myslím, že nějak kolem těch pěti, šesti let.

Ivana Karhanová: Blížíte se té hranici.

Martin Švec: Já se blížím té hranici. samozřejmě největší problém, a říkám to i svým kolegům: "Až zjistíte, že té firmě nic dalšího nepřináším, že ji spíš brzdím, tak mě včas vyměňte." Protože to je si myslím to nejhorší, když si člověk vybuduje nějaké království a pak si řekne: "Teďka už to budu jenom udržovat, nebudu to rozvíjet". Proto se potřebujete obklopovat novými lidmi.

Samozřejmě nejdůležitější je pro vás ten core tým, kterým jste to vybudovali a bude tvořit základ té firmy i do budoucna. Ale potřebujete se i obklopovat novými lidmi nebo posouvat ty lidi, kteří jsou s vámi na nové pozice, aby zase dostali ten prostor vymýšlet nové věci, posouvat tu firmu dopředu. Protože na rovinu, ta profesní slepota nebo takový ten klid z toho, že to funguje, rozhodně přijde po určitých letech.

Ivana Karhanová: Kdo dal Simplee vizi? Byl jste to Vy, nebo to byl Petr Borkovec, nebo někdo úplně jiný?

Martin Švec: Myslím, že to vzniklo dynamicky na základě různých rozhovorů s Petrem. Co se mi na tom projektu hrozně líbilo, bylo, že jsem dostal velkou volnost ty věci vymýšlet. Co si budeme povídat, životní pojištění je docela sešněrovaný produkt, podobně jako penze. Ale oproti těm penzím je tam daleko větší ten píseček, kde si člověk může hrát. A dostal jsem fakt velkou svobodu, takže ty myšlenky se mohly rozletět do spousty směrů.

A on Petr má jednu hroznou výhodu, já tomu říkám trošku nasírací způsob řízení. On s nějakými kritickými otázkami vás na první dobrou trochu naštve, ale vlastně vás vybudí přemýšlet jinak a hledat řešení, kde jste ho třeba neviděli. A několik těch myšlenek právě vzniklo na základě rozhovorů, když nebyl spokojený s nějakými výsledky anebo s nějakými dílčími postupy. A tím mě dokázal nakopnout, zamyslet se a zároveň tou svobodou, kterou mi dal, mi otevřel obzor, abych hledal daleko lepší řešení.

Ivana Karhanová: Když srovnáte byznys model Simpley a velkých zavedených pojišťoven, které jsou na tom trhu desítky let, v čem je ta největší odlišnost?

Martin Švec: Tak to jádro je vlastně stejné. Ty odlišnosti jsou hlavně právě v těch produktových a provozních oblastech. Co se týče těch produktových, tak ty malé pojišťovny si myslím, že jsou daleko víc pro klientští s ohledem na to, že těch klientů mají míň a musí se snažit. Že to třeba někdy není úplně, že by chtěli, ale ten trh je nutí, aby se nějakým způsobem odlišovali, ať už směrem ke klientům jako těm skutečným, kteří jsou pojištění, nebo směrem k těm distributorům.

Co se týče toho provozu, tak tam si myslím, že ten rozdíl je zásadní a to je ta rychlost, protože v těch korporacích všechno trvá desetkrát déle. Já jsem předtím působil ve dvou korporacích, v jedné evropské a v jedné celosvětové. A můžu říct, že některé věci, které nám v Simplee trvají jedno odpoledne, tak tam jsem půl roku s nimi bojoval, než jsem se k tomu dopracoval a byly to stovky hodin přípravy dokumentů, než jsem prošel všemi schvalovacími procesy. A to si myslím, že je ten hlavní rozdíl toho fungování, menší společnosti jsou daleko dynamičtější.

Ivana Karhanová: Když jsme narazili na dokument, tak součástí každé pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky. Vy to máte poměrně jednoduché. Máte je, pokud se nepletu, na jednu stránku.

Martin Švec: Na jednu stránku to není. My když jsme připravovali tu pojistnou dokumentaci, tak jsme se snažili právě to nějakým způsobem zjednodušit. A když jsme připravili tu první verzi v tom klasickém formátu: Máme pojistnou smlouvu, kde jsou nějaké základní informace o tom klientovi, pak jsou všeobecné pojistné podmínky, které jsou většinou napříč různými produkty a pak jsou specifické pojistné podmínky. A když jsme udělali tady tu sice zjednodušenou variantu, tak jsem z toho nebyl vůbec spokojený, protože jo, bylo to jednodušší, ale vlastně jsme se ničím neodlišovali.

Ivana Karhanová: Pořád to nikdo nečte.

Martin Švec: Furt to nikdo nečte. Jako na rovinu, já si furt dneska nemyslím, že i tu pojistnou smlouvu, která je na pár stránek, čte nějaké větší množství lidí, ale minimálně ti, kteří si ji pročtou, tak si myslím, že jsou z toho rozumnější než z klasické smluvní dokumentace u pojišťoven. Ale vlastně ta největší nevýhoda tady té standartní dokumentace jsou ty křížové vazby. Vy si musíte dát všechny dokumenty vedle sebe, abyste různě mohla přecházet mezi nimi a najít ty souvislosti.

V některých těch pojišťovnách je to absurdní, nadefinují vám nějaké výluky ve všeobecných pojistných podmínkách, které jdou napříč produkty a pak je znegují v těch speciálních pojistných podmínkách, nebo naopak jsou tam další výluky a pro běžného spotřebitele je to prostě nesrozumitelné.

Takže my jsme si řekli, že to musíme předělat. A inspirací byla pojistka pro mého příbuzného z roku 1930, byla předválečná a bylo to životní pojištění, kde byla krásná složená A3, všechno bylo přehledné, část byla psaná rukou. A když jsem se na to tehdy podíval, mám to ve své pracovně na zdi, říkal jsem, že to je ten cíl, aby to bylo v jednom dokumentu a celé jsme to zahodili a začali jsme znova.

A samozřejmě byla to velká výzva pro právníky a zase je to o tom rizikovém apetitu. Dneska standardně v pojišťovně přijde nějaký případ, který třeba dojde k soudu a je nějaká složitá argumentace, tak první nejjednodušší varianta: Tak pojďme to do další verze pojistných podmínek ošetřit a tím to tak bobtná.

Takže každý nový a složitější případ, který je nějak právně hůř argumentovatelný, znamenal v minulosti, že se chytal pojistných podmínek, aby se to nějakým způsobem zpřesnilo a tím to bobtnalo. A my jsme si prostě řekli: "Ok, jsou některé věci, které dojdou k soudu jednou za deset let a nemusíme to tam mít úplně dokonale popsané". Samozřejmě dneska soudy, pokud je spotřebitel slabší článek a pokud to není dobře specifikované v pojistných podmínkách, tak je ve výhodnější pozici. Takže i to je vlastně ten rizikový apetit, se kterým jsme do toho šli.

Což v těch velkých firmách je, že to pošlete na právníky, na compliance, v každém oddělení se na to podívá x lidí a přijde vám to třikrát větší, když jsem z role produkťáka něco takového ve velké pojišťovně prostě poslal.

Ivana Karhanová: Jak na tento přístup reagují Vaši vlastní právníci?

Martin Švec: Já myslím, že dobře. Je to o tom, že ten management nebo ta firma má nějaké DNA, má nějaký rizikový apetit. A pokud těm právníkům řeknete, že toto je ten rámec, ve kterém se mají pohybovat, tak se dokáží přizpůsobit. V těch korporacích to nefunguje, protože v korporaci soudní spor je problém. Takže ty právníci se snaží tady to minimalizovat ale pokud jim rovnou řeknete, že jste si vědomi toho rizika, že k tomu může dojít a že to třeba prohrajete, tak se tomu dokáží přizpůsobit.

Ivana Karhanová: Vy jste zmínil DNA firmy. Jak těžké anebo lehké naopak je najít podobně smýšlející lidi a stavět tu pojišťovnu s týmem lidí, kde můžete říct, že fakt ten klient je na prvním místě? I když to je možná svým způsobem dost buzzword?

Martin Švec: Tak určitě je to buzzword. Ale já jsem na začátku, když jsme to spouštěli, tak v těch prezentacích jsem sám poradcům říkal, že dneska to jsou jenom sliby a řekneme si za pět, za deset let, jestli opravdu jsme to splnili. Jak je těžké hledat lidi nebo jak je těžké hledat správné lidi? Tak dneska je těžké hledat vůbec lidi. Já bych si hrozně přál, aby se tady ta situace trošku změnila, protože my se fakt dostáváme do velkých problémů a dneska to není o tom vybírat, ale vůbec najít.

Já jsem měl obrovské štěstí, protože se mnou šla super parta lidí, kteří jsme se léta znali. Takže pro mě ten start nebo to jádro toho týmu, které je tady stále se mnou za těch dneska už šest a půl roku. Takže já jsem to měl hrozně jednoduché v tom, že to jádro týmu bylo od začátku dané a bylo vlastně i jednoduché je na tady tu myšlenku přesvědčit, nebo koupit, že viděli, že tak jak jsme fungovali před tím, tak fungovat dál nechceme.

Co se týče nových lidí, pro mě je důležité, že ti lidé, kteří jsou nějakým způsobem ve vedení firmy, ti moji nejbližší parťáci, tak ty myšlenky chápu. Samozřejmě, když vezmu člověka, který předtím dělal deset, patnáct let v korporaci, tak trvá rok, dva, než ho dostanu na tu naši filozofii nebo na ten způsob uvažování. Je to hodně těžké, třeba v těch segmentech typu právě právní compliance, kde jsou lidé opravdu tou korporací nějakým způsobem postižení.

Ale to jádro, tam se snažím, aby fakt lidé tu myšlenku brali. Co se týče těch ostatních pozic typu programátoři, lidé na provoze, tak samozřejmě jsem rád, když přijdou takoví ti lidé, kteří jdou tady v té cestě a hlavně třeba u toho provozu. Pro mě vždycky je důležité, aby ty holky věděly, že když je cokoliv nestandardní, co se jim nezdá, že se mají ozvat. Protože pro mě je nejhorší, když třeba zamítneme pojistnou událost a vím, že bychom mohli udělat pro toho klienta malinko víc. I když ty holky udělaly všechno přesně podle smlouvy. Proto třeba u nás kontrolujeme zamítnuté pojistné události.

Ivana Karhanová: Já jsem se třeba koukala k vám na web a vy tam máte šest takových dlaždic, kde jsou uvedené příklady toho, co se standartně neplní, ale vy byste to plnili. Chcete říct, že to, co tam je napsané, byste fakt splnili? To znamená, že člověku na stavbě spadne cihla na hlavu a on v tu chvíli nemá na hlavě přilbu, kterou podle předpisů má mít.

Martin Švec: Ano, tak to jsou ty jednodušší případy, které jsou víceméně dneska standardní, ani nejdou na tu škodní komisi, rovnou je ten likvidátor rozhodne. Ta garance pojistného plnění, což je jádro naší filozofie je o těch případech, které bychom ani plnit nemuseli. To jsou případy v čekací době, nebo když je tam větší míra alkoholu, nebo je to třeba rizikové těhotenství, kdy nejsou splněny nějaké podmínky.

My se snažíme odlišit nějaké podvodníky oproti těm poctivým klientům, ale i z těch našich zkušeností za těch posledních 5 let, těch podvodníků je opravdu minimum. Ti právě jdou na tu škodní komisi, kde posuzujeme, jestli ten nárok na to plnění je nebo není, i když by asi nemusel být. Třeba řeknu, že psychické problémy se u pracovní neschopnosti standardně neplní, takové ty neobjektivní syndromy vyhoření apod.

Já když je tam nějaký těžký lidský příběh, někdo v té rodině umře, je tam nějaké onemocnění dětí, to jsou případy, které ani nejdou z toho našeho nastavení standardně na tu škodní komisi. Pro mě je důležité, aby ty holky na těch likvidacích mě na tady ty případy upozornily, nebo šéfku provozu na to upozornily, abychom se na to podívali, protože často je to právě o tom, že je tam něco, co ten stav způsobilo. Není to takové to: Chci si dát teďka pohov v práci, dám si nohy na gauč. Ale je tam nějaká závažná věc, která se v té rodině přihodila. Tak to jsou ty případy, o kterých já chci vědět, které plníme, i když to nespadá ani do té garance pojistného plnění.

Ivana Karhanová: Co je pro vás firemní kultura?

Martin Švec: Firemní kultura pro mě je to, když lidé budou chodit do práce rádi, když tam bude otevřená komunikace, když budou nějaké problémy a já se o tom dozvím napřímo. Prostě když bude takové otevřené prostředí. Jak jsme se o tom bavili, dneska je těžké najít lidi. Takže dneska aby si jakýkoliv zaměstnanec našel práci, je skoro lusknutím prstu. Takže pro mě je důležité, aby bylo takové prostředí, aby se tam lidé cítili nějakým způsobem bezpečně, že když upozorní na problémy, že se jim nic nestane.

Já naopak, vždycky jsem hrozně rád za ty holky, které mám na tom provozu, které mi naběhnou do kanceláře, dostanu čočku, jak se říká, protože vím, že něco nefunguje a jako ředitel za to nesu odpovědnost. Takže se musím snažit, aby se ty věci fixovaly. Ale pro mě je to prostě hlavně o tom prostředí. Samozřejmě, furt je to byznys, furt se musí makat, furt je to o nějakých výsledcích, ale to prostředí musí být takové otevřené, aby se ty problémy nezametaly pod koberec a aby lidé z té práce měli radost.

Ivana Karhanová: Vy jste v roce 2019 pro server FinTech řekl: "Tuzemské pojišťovny jsou v přístupu ke klientům a modernímu IT pozadu. Jsou tak 10 let za tuzemskými bankami a ty jsou zase 10 let za tím, jak fungují banky ve vyspělých zemích." Ještě to stále platí, že jsou pozadu?

Martin Švec: Já si myslím, že ve většině případů ano. Nepozoruju za těch posledních 5 let nějaké zásadní změny. Samozřejmě pojistný trh je malý, takže my se nějakým způsobem známe napříč. Některé velké pojišťovny se hodně posunuly musím říct, ale rozhodně ne po technologické stránce nějak významně.

Ivana Karhanová: Co si myslíte, že je ve skutečnosti brzdí, nebo co jim brání, aby ten technologický posun nebo skok, který logicky musí vidět všude kolem sebe, udělali?

Martin Švec: Je to rozsah a historie. Bude nový systém a všechno se tam zmigruje. Do dneška nezapomenu hlášku jednoho bývalého kolegy, který byl bývalý ještě v momentě, kdy jsme v té pojišťovně působili, kdy říkal: "Do půl roku po spojení budeme mít jeden systém a všechno bude tam". No za půl roku tam nebyl kolega a systém není dodneška, furt se jede na těch starých.

Rozsah tady těch projektů je obrovský a já kdybych to v té velké pojišťovně chtěl dělat, tak udělám nový systém pro nový byznys a prostě nemám ty ambice a snažím se co nejvíc vlastně těch starých smluv potom nějakým způsobem pro klientsky překonvertovat do těch nových produktů. Ale všechny takové ty projekty, které jsou hrozně ambiciózní a oni musí vypadat ambiciózně, ty náklady jsou obrovské, tak aby se mohly prosadit. Ale jako zatím jsem neviděl nějaký úspěšný příběh tady v Česku za posledních 10, 15 let.

Ivana Karhanová: Myslíte, že pojišťovny opravdu rozumí tomu, co chtějí jejich zákazníci? Nebo jim to je jedno?

Martin Švec: Tak pojišťovny, to je moc generalizované. Určitě jsou lidi v týmech, kteří to ví, ale už daleko hůř se jim ta myšlenka prosazuje. Já znám spoustu produkťáků z velkých pojišťoven, jsou super chytří, pro klientsky smýšlející lidi, ale pak to prosadit je hrozně složité. Takže on to není problém těch lidí, že by ti lidé tam nebyli, že by neměli ty znalosti, že by nevěděli, co ti klienti chtějí, ale spíš z toho celkového nastavení. Ale zase jsou velké pojišťovny, které udělaly velký kus práce.

Ivana Karhanová: Řekl byste, když se bavíme o pojistném plnění, výlukách a dalších věcech, že pojišťovny málo dbají na etickou stránku věci? Protože mám za to, že ten široce přijímaný narativ je, že když chcete větší pojistné plnění po pojišťovně, tak vlastně čekáte, že to bude těžké a že ho z nich budete páčit.

Martin Švec: No, rád bych řekl, že to tak není, ale prostě i ty případy, se kterými se setkávám, tak jsou o tom, že kdo víc řve, tak víc dostane. Nemyslím si, že to je úmysl těch pojišťoven jako takových. Spíš je to konsekvence těch produktů, jak jsou nastavené. Je spousta starých produktů a třeba máte klienta, který má dvě smlouvy, má dvakrát pojištěné třeba závažné onemocnění a z jednoho dostane plnění a z druhého nedostane, tak samozřejmě je naštvaný a nerozumí tomu detailu.

Nemůžeme si lhát, že průměrný klient a i ten nadprůměrný rozumí těm definicím, co máme v závažných onemocněních. Takže já si myslím, že tady je potřeba podobný vývoj, co bylo třeba u pojištění nemovitosti. Když se řešily povodně, záplavy a vlastně půlka lidí nedostala plnění kvůli tomu, že ta voda přišla jinou cestou, tak pojišťovny si řekly: "To je moc složité, pojďme to dát dohromady". A tím pádem se tady to riziko minimalizujeme.

Takže to je určitě nějaký vývoj, který i probíhá v tom životním pojištění. Takže za mě to není primárním cílem těch pojišťoven, Spíš jsou to nějaké konsekvence starých verzí produktů, kde jsou přísné definice rakoviny. Nebo prostě se neplní rakovina bez metastází a ty klienti jsou ve špatném stavu, ale nemají prostě ty metastáze. Třeba když je nezhoubný nádor na mozku, tak za posledních pár měsíců jsem se setkal s případy, kdy u dětí sice ten nádor nebyl na mozku, ale byl třeba na zrakovém nervu a ta pojišťovna prostě napsala tomu rodiči: "Sorry, ale vaše dítě není nemocné, nebo nesplňuje tu definici závažného onemocnění". A vy víte, že vaše čtyřletá dcera má nádor v hlavě, který je neopakovatelný, skončí to špatně a pojišťovna vám toto napíše.

Takže to mi tam chybí. A bohužel si myslím, že v těch velkých pojišťovnách prosadit toto, aby se někdo nad tím zamýšlel, aby si vyčlenili nějaký budget na tady ty případy, je těžké. Samozřejmě pak když se toho někdo chytne, můžete to nějak protlačit, ale už je tam vždycky ta pachuť toho, že je to na sílu.

Ivana Karhanová: Jak dělíte čas mezi práci a rodinu? Daří se vám to? Partners nikdy nebyla work-life balanc friendly organizace. Já si ji tedy pamatuju ještě z OVB, kde tohle nikdy neplatilo.

Martin Švec: Já si myslím, že u mě to není o Partners, ale celkově o nějakém mém pracovním nasazení, protože já nejsem člověk, který umí úplně odpočívat, i když musím říct, že fakt poslední dobou jsem to hodně změnil, že si fakt ten čas snažím vynahrazovat, protože mám tři malé děti a to dětství za chvilku uplyne, takže člověk jim ten čas musí věnovat. A ty doby, kdy jsem prostě pracoval 16 hodin denně, už jsou naštěstí pryč. Takže tady se mi to daří.

Ivana Karhanová: Teď pracuje tak kolik hodin denně?

Martin Švec: Já si myslím, že tak do dvanácti hodin denně. Takže jnic hrozného, to nesmí slyšet nějací mentální koučové, ale mě ta práce hrozně baví. Ona ta práce je zároveň i velkým koníčkem. Hlavně tady má člověk jednu výhodu, vidí ty výsledky. Vidí přímo to, co člověk dělá. Ten čas si myslím, že hodně teďka víc věnuju rodině a sobě

A ten spouštěč nebyl ani nějak, že by se mi něco stalo, ale spíš člověk jak vidí ty případy těch mladých lidí, kteří nám prochází tou pojišťovnou a jsou fakt v nepěkném stavu. Teď jsme plnili v rámci škodní komise ten největší případ za sedm milionů, který jsme plnit nemuseli. Klukovi dvacet sedm let, který chytl klíště a leží už rok na ARU a ten stav není dobrý. Možná dneska ani o tom plnění ještě neví, protože ho obdržel tatínek a ten se díky těm penězům může o něj starat i v té nemocnici. A pak si ten člověk uvědomí, že může kdykoliv přijít něco takového, to ho nutí trošku zvolnit.

Ivana Karhanová: Takže ze šestnácti hodin jste klesl na dvanáct. Jaké jsou Vaše priority CEO? Když Vás někdo o půlnoci vzbudí a zeptá se Vás?

Martin Švec: Jaké jsou moje priority? No tak to je hodně těžká otázka, protože těch je spousta. Jsou priority na prvním místě a pak jsou priority na nultém místě.

Ivana Karhanová: Tak ty na prvním místě.

Martin Švec: Aby ta firma prostě šlapala. To není jedna konkrétní priorita, ta firma je několik spojených nádob a musí to člověk budovat na všech frontách. I teďka jsem poznal, že když některé ty nádoby trošku ošidí, že se to dřív nebo později vrátí. Za mě teď ta hlavní priorita je, tu firmu celkově nějakým způsobem manažersky dovyvinout. Protože my jsme si to s klukama říkali, už když jsme byli taková garážová firma, bylo nás nějakých třicet, dneska se blížíme počtu nějakých 60, 70 lidí.

A vzhledem k té expanzi, kterou plánujeme, začali jsme prodávat před dvěma roky na Slovensko. Teď se blíží spuštění Polska. Vrháme se do budování zařízení pro seniory, což je projekt, který se mi hrozně líbí a na který se hrozně těším, protože zase je to nějaká etická funkce pojišťovnictví jako takového.

Musíme tu firmu dostatečně posílit, abychom všechny tady ty velké projekty zvládli a nějakým způsobem nás to provozně nezabilo. Abychom se nedostali na tu stejnou trajektorii jako v těch korporacích, že valíme to nové před sebou a to staré nám tam trošku hoří.

Ivana Karhanová: Z těch priorit jste mi ale utekl.

Martin Švec: Manažerské posílení toho týmu, to si myslím, že za mě je teďka to hlavní, protože vím, že bez toho tu expanzi nebudeme schopni zvládnout.

Ivana Karhanová: Říká Martin Švec, generální ředitel pojišťovny Simplea, která patří do finanční skupiny Partners. Díky za rozhovor a že jste přišel do studia. Na slyšenou.

Martin Švec: Díky za pozvání a někdy na slyšenou.